Už od dětství jsem chtěla psa. Bylo to asi proto, že ho měl snad každý, ale jen já ne. Když mi bylo 11 let, tak se nade mnou rodiče smilovali a řekli mi, že když budu mít dobré vysvědčení, koupí mi psa. Byla jsem štěstím bez sebe a začala jsem se ve škole snažit. Nakonec ale mé vysvědčení nedopadlo podle představa mě bylo řečeno že na psa můžu zapomenout. Byla jsem moc smutná a nevěděla jsem, jak na něj přestat myslet.

Jednou jsme jeli k babičce a odpoledne nás rodiče pozvali na zmrzlinu. Bylo mě divné, proč jedeme až do České Třebové, ale mamka mi odpověděla, že ji tam mají nejlepší. Dojeli jsme ale k nějakému rodinnému domku. Taťka zazvonil, otevřeli jsme branku a já zahlédla dva dospělé malé knírače.

Z domu vyšla starší paní a vedla nás k voliéře. Na trávníku tam leželo mnoho "malých, neforemných a chlupatých cosi." Hned jsme si se sestrou klekly na trávník a paní se zeptala, jestli chceme fenku nebo pejska. V tu chvíli jsem nevěděla co říci, protože to vypadalo, že jedno z těch malilinkých štěňátek bude naše. Paní nám přinesla limonádu a kafe a rozpovídala se s rodiči. My jsme zatím okukovali pejsky a já jen zaslechla, že se narodili před měsícem, 6.6.2003. Na konci jejich rozhovoru jsme si vybrali štěňátko a dali mu jméno Danny. Majitelé nám slíbili, že mu dají kolem krku šňůrku, abychom si ho příště poznali. Pak jsme museli už jet. Cestou zpátky jsme se stavili na slibované zmrzlině a domluvili se, že to nikomu neřekneme. Bylo to pro mě hodně těžké se neprokecnout. O prázdninách jsme jeli na dovolenou na Slovensko a při cestě zpět jsme si jeli pro Danýska. Pejsci už byli čipernější, kousali deku, podlézali plot a ten náš seděl v zahrádce. Majitelé se s ním rozloučili a my si ho odvezli. Celou cestu spal. Doma měl už připraveně místečko, tak jsme ho tam položili a zase usnul. Tak se dostal Danny k nám.

První dny byly moc těžké. Několikrát za noc ven, hrát si s ním, kdy se mu zachtělo a zvykat ho na

nové prostředí...... Seznámení se zbytkem rodiny proběhlo dobře. Sice se divili, že máme psa, ale

velmi brzo si na něj zvykli. Náš malý "miláček" všechno okusoval, neposlouchal a zlobil. Dokonce jsme několikrát i přemýšleli, že nám ho nějak vyměnili, že jsme si něco takového vybrat nemohli.@ Byl to rošťák největší.

Proto mě kamarádka Jana poradila, abych s ním začala chodit na cvičák. A to byla rada nad zlato. Od té doby poslouchá už víc. I když se někdy rád vrátí do "dětských" let a sem tam něco rozkouše. Ať už papírový kapesníček, ponožku nebo utěrku... Bezchybný pes to sice není, avšak pomalu ale jistě se to odnaučuje. Když jsme přivezli diplom ze závodů za 6. místo, každý na něj byl pyšný.@ Už jsem se i spokojila s tím, že když nemá den, tak odmítá poslouchat a zlobí. Ale to k našemu Danýskovi prostě patří. Myslím, že ho to na cvičáku baví a když budeme moci, tak budem chodit pořád. Vím, že to stojí za to a že by z něj mohlo i něco vyrůst.:-)