Jablko prý nepadá daleko od stromu. V mém případě však spíš „strom následoval své jablko“. To když si moje dcera Lucka pořídila malého knírače Hakyho a začala se s ním věnovat agility, v mé hlavě začal klíčit nápad. Psa jsem měla už jako holka, s německým ovčákem Gastonem jsme prožili krásných patnáct let a věnovali se služebnímu výcviku.

    Haky se mi moc líbil, jela jsem se podívat na cvičák o čem vlastně agility je a bylo rozhodnuto. Do naší rodiny přibyl malý černostříbřitý knírač Lenny Černý havran a následující dva roky jsme každou neděli poctivě trénovali na rychnovském cvičáku. Začali jsme jezdit na závody, sbírali zkušenosti a radovali se z drobných úspěchů. Jen mi trochu vadilo, že Lennymu nestačím s dechem – na parkuru na mě musel často čekat a do cíle jsem ho posílala „dálkovým ovládáním“. V květnu 2004 jsme oslavili náš první větší úspěch – 1. místo ve zkouškách SA1. Tři dny nato mi lékařka sdělila, že mám vážné onemocnění štítné žlázy. Vyfasovala jsem neschopenku a zákaz veškerých aktivit. Když jsem se probrečela zase k vědomí, domluvily jsme se s Luckou, že bude zatím s Lennym běhat a cvičit ona. Kvůli neschopence jsem nemohla jezdit na závody ani coby divák, a tak jsem každý jejich odjezd protrpěla. S Lennym jsme totiž těžcí závisláci a tolik jako po něm se mi snad nestýskalo ani po mých třech dětech, když odjížděly na prázdniny k babičkám.

    Lucka a Lenny si brzy padli do noty a stal se z nich sehraný tým. V současné době už běhají ve trojkách. Já jsem úspěšně absolvovala operaci, na cvičák jsem jezdit nepřestala a ráda bych se k aktivnímu běhání zase vrátila. Lucka už mi na cvičáku Lennyho „půjčuje“, tak uvidíme, jak mi to půjde. Lenny si to už ve své kníračí hlavičce srovnal a běhá s námi oběma. S Luckou se na parkuru trochu unaví a se mnou si pak v pomalejším tempu zase odpočine.