Lenny je také malý knírač, jako Haky (ovšem ještě maličko menší, takže běhá ve „smolíkách“). Začala jsem s ním běhat až v době, kdy jeho panička onemocněla a byl jí zakázán každý rychlejší pohyb. Nějaké závody už odběhané měl, takže nebyl úplný začátečník. Naše první společné závody jsme absolvovali bez jakéhokoliv tréniku a také to podle toho vypadalo J, Lenny mě prostě vůbec nebral. Byl to docela „závislák“ na paničce, má ruka ho nekrmila a vedle mé postele nebyl jeho pelíšek, tak proč by se mnou běhal, že? Časem ale zjistil, že se mnou se na parkuru opravdu proběhne (začínající nemoc jeho paničky se krom jiného projevovala zadýcháváním při běhu, takže parkurem spíše „procházeli“), zvykli jsme si na sebe a dostavily se i úspěchy na závodech. Nevěděla jsem, jak dlouho s ním budu běhat, a tak jsme do dvojek přestoupili hned jak to šlo a v současné době běháme ve trojkách.

Lenny je povahově úplně jiný než Haky. Lenny prostě poslechne na slovo (většinou už na to první). Musím-li na něj přeci jen zvednout hlas, ví, že hrozí průšvih a raději tedy povel splní. Kdybych zvedla hlas na Hakyho, mělo by to opačný účinek – buď se „zasekne“ nebo znechuceně odkráčí. Někdy ale přestane i Lenny poslouchat – to když v okolí zaregistruje něco zajímavějšího, např. voňavou psí holku. Pak jdu stranou já i parkur, Lenny toužebně čumánkuje na vyhlédnutý objekt a je schopen brknout úplně o cokoliv (čemu se divím, je to přeci chlap J, že?) Ačkoliv si myslím, že ho běhání na parkurech opravdu baví, jsou chvíle, kdy mám pocit, že překážky vidí prvně v životě.

Po dvou letech „odpočinku“ s Lennýskem zase zkouší běhat jeho panička. V praxi to vypadá tak, že s ním trénujeme tak nějak střídavě (kupodivu to Lenny neřeší), tak uvidíme, jestli se o něho ještě nepopereme J.