O agility jsem se dozvěděla, když jsem šla doprovodit kamarádku na místní cvičák… Moc se mi to zalíbilo a tak jsem začala rodiče přemlouvat na dalšího pejska. Měli jsme fenku malamuta a po smrti této fenečky se naši zapřeli, že psa už nikdy mít nebudou. Přesto se stal zázrak a za 6 hodin usilovného breku jsem se dohodla s mamkou, že pejsek bude. To už jsem si začala vybírat plemeno, které by bylo vhodné pro agility. Že to nebude žádný prcek, ale pořádný pes jsme se dohodli doma okamžitě. Chtěla jsem německého ovčáka, ale toho mi rodiče zatrhli, protože je agresivní… Nakonec jsme se dohodli na zlatém retrívrovi. Sehnali jsme vrh a z něj to největší a nejkrásnější štěňátko. A tak se k nám dostal Falco…

    Na cvičák jsme začali chodit v jeho 4. měsíci, hned po dokončení očkování… Bylo to tehdy září roku 2003. Kamarádka, která mě k agility přivedla, sem už dávno nechodila, nebavilo jí to, měla asi jiné zájmy. Přesto jsem tu zůstala a našla si kamarády nové. S Falcem to bylo ze začátku v pohodě. Jako štěňátko všechno rychle pochopil a všechno s nadšením dělal. Jak rostl dostal ovšem svůj rozum a stal se z něj retrívr, jak se sluší a patří. Tzn. že byl tvrdohlavý, umíněný a značně líný. Vždycky si vybral nějakou překážku, kterou odmítal dělat a nikdo s ním nehl. Nejdřív se mu nelíbil kruh, pak mi odmítal chodit na lávku a dlouhou dobu jsme válčili nad houpačkou. Co se poslušnosti týče, když byl v pubertě, mohla jsem ho oběsit na obojku a stejně by si nevšiml, že existuju. Naštěstí se potom uklidnil a šlo s ním pracovat, takže už máme splněny zkoušky ZOP a ZZO. Konec dobrý, všechno dobré, Falco pochopil, že běhání může být i zábava, zvláště když za to dostane tenisák, nebo se s ním budu o něco tahat, takže „na stará kolena“ se rozběhal a tak si užíváme závodní kariéry a každého sebemenšího úspěchu, co přijde.